Cesta domů

Já jsem se pak odebrala domů a zbytek odpoledne strávila balením a chystáním se na cestu. Společnost mi dělala Tanja. Před půl jedenáctou večer jsem se nechala taxíkem odvézt na autobusové nádraží. Na zpáteční cestu do Prahy jsem vyjela ve 23 hodin.

Cestu zpátky jsem prožívala daleko hůř. Byla jsem po dvou týdnech v pro mě docela zběsilém tempu dost unavená a chtěla jsem už být doma; cesta se tak hrozně vlekla. Na makedonsko-bulharských hranicích proběhl přejezd bez zbytečných průtahů. Po příjezdu do Sofie ve čtyři hodiny ráno jsem klimbala na krosně křečovitě ji svírajíc v náručí až do doby odjezdu autobusu směr Praha.

V něm jsme se pak na několik hodin zadrhli na bulharsko-srbských hranicích. Venku bylo neskutečné horko, nikde žádný stín a v autobusu s vypnutým motorem pochopitelně neběžela klimatizace. Tam jsem měla opravdu velkou cestovní krizi.

Na Florenc jsme pak už dojeli bez dalších zdržování ve čtvrtek dopoledne. Úlevou mi do očí vhrkly slzy a jenom jsem si pomyslela: bylo to skvělé, ale příště letadlem :)