Dokončit PhD nebo odcestovat na druhý konec světa: a co takhle obojí?

Manuál maastrichtské univerzity popisující jednotlivé administrativní kroky  vedoucí k zisku PhD titulu se stal mou biblí. Ne všechny z popsaných kroků byly ale úplně jasné. Protože jsem postrádala zkušenosti předchozích doktorandů a ani Ronovy sekretářky neměly s PhD obhajobou žádné zkušenosti, staly se mé telefonáty se studijním oddělením poměrně frekventovaným úkonem. Přestože dámy na studijním byly vždycky byly velmi ochotné mi pomoci, ani ony neznaly podrobnosti celé administrace. A tak se stalo, že jsem jedno odpoledne vyrazila na obchůzku univerzitou, odhodlaná najít někoho, kdo mi pomůže s vyplnění holandských dokumentů. První osoba, na kterou jsem narazila hned o poschodí níž to schytala: "Pomoc!" dalo se vyčíst z mého obličeje. Naštěstí paní, již jsem oslovila, byla sama sekretářkou profesora z jiné fakulty a měla s PhD studenty bohaté zkušenosti. Během několika minut jsem měla lejstra vyplněná a jako bonus jsem věděla o dalších třech gymnastických cvičení, která budu muset udělat příští týden. 
 
Disertačku jsem odevzdala na začátku prosince. Přestože bych si zcela objektivně byla zasloužila naprosto klidné Vánoce, pracovala jsem celé svátky na přípravě jejího tisku. (Na nizozemských univerzitách je běžné tisknout disertačku v alespoň stokusovém nákladu. Tyto malé knížky se pak rozdávají všem kolegů, komisi a posílají se do univerzitní knihovny.) Těsně po Vánocích jsem se dozvěděla, že moje práce, dle očekávání, prošla komisí, která ji schválila k obhajobě. Teprve tehdy jsem konečně mohla stanovit datum obhajoby. A volba padla na třetí den v březnu. To mi ponechalo dva měsíce na dokončení projektů, jež nebyly součástí mé disertační práce, revizi mé poslední publikace, přípravu obhajoby a prezentace a tisk a následnou distribuci práce – abych zmínila jen ty nejpodstatnější úkoly. Abych toho náhodou neměla málo, moje nájemní smlouva končila 29. února a naše letenky do Austrálie jsem zarezervovali na 7. března. Jak si asi dovedete představit, byl to docela napjatý rozvrh k dokončení doktorátu, ukončení pobytu v cizí zemi a přestěhování se na jiný kontinent.

Nijak překvapivě jsem se záhy cítila dost unavená. Nicméně jsem byla velmi motivovaná proběhnout celou tou byrokratickou poutí a navštívit všechny atrakce. Asi nemusím zmiňovat, že můj "to-do" seznam se zdál být nekonečný. Můj partner tou dobou ukončoval svoje výzkumné projekty na ETH v Zurichu a měl tak svých povinností až nad hlavu. I tak jsem si našla týden ve svém nabitém rozvrhu a odletěla jsem do Švýcarska, abych Roskovi pomohla sbalit věci v laboratoři i doma. Moc dobře vím, že fakt, že Rosko zůstal v Evropě až do mé obhajoby mě v tu dobu zachránilo od blázince. Vědomí toho, že je nablízku a že do Austrálie odletíme společně pro mě bylo velkou oporou.

Nebyl to jenom můj partner, kdo mi v ty poslední měsíce poskytl hodně podpory. Moji rodiče prokázali nesmírnou dávku trpělivosti a altruismu a vypomohli mi v mnoha případech. Například s tiskem disertační práce, což je sama o sobě historka plná zvratů:

Během Vánoc jsem naformátovala celou disertačku k tisku, připravila návrh obalu a nechala si v tiskárně dokonce dvakrát zhotovit zkušební kopie. Generální zkoušky tisku dopadly na jedničku, a tak nebyl důvod dělat si obavy o výsledek ostrého tisku. Protože práce se tiskla v České republice, domluvila jsem se s tatím, že mi knížky přiveze do Maastrichtu (z Plzně je to solidních 8 hodin jízdy autem). Zároveň jsem se dohodli, že na cestu zpátky naloží auto věcmi, které jsem si nebrala do Austrálie a chtěla je uskladnit (např. hromady knih). Vymyšlené jsem to měla skvěle. Ale znáte to: "Chcete-li bohy rozesmát, plánujte." A jak už asi tušíte, bohové se smíchy prohýbali v pase.

K mému velkému zklamání, ostrý tisk nedopadl podle mých představ. Stalo se, co jsme nečekali: offsetová síta způsobila u jednoho z důležitých obrázků hotovou spoušť. Byla jsem opravdovsky zklamaná: věnovala jsem přípravě knížky tolik úsilí (notabene o Vánocích) a ve výsledku jsem vypadala jako kdybych se ani neobtěžovala se zkušebním tiskem. Pro kontrolního maniaka ve mně to byla skutečná katastrofa: Jakmile nemáš něco pod kontrolou, pokazí se to. Alespoň to, jak jsem se nejprve domnívala, bylo poučení z nastalé situace. Zanedlouho mi ale došlo, že to pravé ponaučení zní: Některé věci kontrolovat nelze a i když se následně něco nevyvede podle plánu, vždycky se dá najít jiné řešení.

Po opadnutí prvotního šoku bylo načase vstoupit do módu čirému pragmatismu, jenž daná situace vyžadovala. Bylo zapotřebí najít pronto řešení, které zohlední naše časové a energetické možnosti. Přetisknout všech 150 kopií a požádat mé rodiče, aby je přivezli dva dny před obhajobou? Vytisknout jen několik málo kopií, které jsem musela v následujících dnech odevzdat komisi a poslat pro ně tatího do Prahy a zase zpátky? Nakonec jsme se rozhodli vytisknout inkriminovaný obrázek na zvláštní kus papíru a ten vlepit na zadní stranu disertačky jako standardní erratum. Mamina všechno jistila z Plzně účelnou debatou s tiskaři. A tak jsem strávila svatovalentýnský večer ve společnosti mého partnera, tatího a hromádky errat k nalepení. Nutno dodat, že jsem zatím ještě neviděla holandskou PhD práci s nalepeným erratem.

Paradoxně, díky zbastlenému tisku se všechny ostatní "minikatastrofy" daly zvládnout o to snáze. Dohady s davy lidí, kteří si ode mě chtěly koupit nábytek a chovaly se, jako kdyby to byly oni, kdo mi dělají laskavost, zabouchnutí klíčů od bytu a trhání moudráku osm dní před obhajobou byly události psychicky dost náročné, ale naprosto zvládnutelné. Ani už mě pak nepřekvapilo, když jsem byla jediná z pěti studentů, které nefungovala power pointová prezentace v den generální zkoušky, jeden týden před obhajobou.

Abych ale uvedla věci na pravou míru, přes všechny nepříjemnosti a zdržení, jsem odškrtávala jeden úkol za druhým a dařilo se mi plnit všechny povinnosti včas. Prezentaci jsem připravila mezi balením krabic a rozebíráním skříní. Poté, co jsem prodala veškerý nábytek a uskladnila případně sbalila zbytek věcí, přišla finální fáze stěhování. Na konci února jsme se s Roskem uchýlili na poslední týden do airbnb apartmánu v centru Maastrichtu. Odtud jsem se pak, pár dní před obhajobou, mohla konečně začít soustředit na velké finále…