Jak jsem skoro nejela do Den Helder

Nejdřív jsem to brala s klidem: aspoň šance vyzkoušet novou pumpu, kterou jsem si ten den cestou z práce koupila v cyklo obchodě vedle našeho domu. Pěknou, velkou, s tlakoměrem. Bohužel, kolo se mi nedařilo nafouknout. Pumpa totiž neměla pojistku, a tak mi neustále padala z krátkého ventilku. Trochu jsem doufala, že celý problém je způsobený právě jeho délkou a ne pumpou samotnou. Ventilek byl navíc už dost ohnutý. Vlastně mě ani nepřekvapilo, když se mi ho podařilo po chvíli ulomit. Bylo to jasné: výměna duše mě stejně nemine.

Trochu jsem se s tím, pravda, prala, ale nakonec jsem byla úspěšná. Nasadit kolo a foukat. A zase stejný problém… Zkoušela jsem to i s malou pumpičkou, kterou jsem si pořídila na švihy, ale ani s tou mi to absolutně nešlo. Začínala jsem být zoufalá, strašně moc jsem v sobotu chtěla vyjet, ale vypadalo to, že všechno je proti mně. Rozhodla jsem se jít se zeptat souseda-cyklisty, zda by nepůjčil svou pumpu.

Nejdřív jsem se na něj nemohla dozvonit a pomalu jsem se loučila se sobotním společným švihem. Nakonec ale dveře otevřel a po vysvětlení mé situace mi šel ochotně pomoct. Nejprve zkusil kolo nahustit mojí pumpou, ale jeho závěr byl shodný s mým: takhle to nepůjde. Jeho pumpa fungovala o poznání lépe. Nicméně jsme zjistili, že uchází ventilek. Takže náhradní duše byla taky nepoužitelná. (n.b. v terénu bych měla vážný problém). Nojo, ale co teď, už nemám žádnou náhradní, zamrzelo mě. Soused ale jako by mi četl myšlenky a nabídl mi náhradní duši z vlastních zásob. Velmi ráda jsem ji přijala.

Druhá výměna už byla o poznání rychlejší než ta první – za pět minut bylo hotovo. Došla jsem sousedovi vrátit pumpu a při té příležitosti jsem ho požádala o zapůjčení ještě jedné duše, abych nejela na trénink "s prázdnou". V sobotu ráno jsem tedy nakonec mohla vyrazit.

Rukávky, návleky, vestička a pití, müsli tyčky a peníze narvat do dresu. Sraz s ostatními u amsterdamského převozu, který nás dostal přes vodu. Dál jsme frčeli na sever. Chtěli jsme dojet do Den Helder (cca 100km) a zpátky do A’damu se svézt vlakem. Jelo se skvěle! Bylo nás sedm, takže jeden jel vždycky sám, ale efektivně jsme se točili, takže to nebyl žádný problém. V Hoornu po prvních 50 kilometrech jsme se zastavili na kávu. Vítr foukal v náš prospěch téměř celou cestu, až asi 25 km před cílem se otočil a mi se drali proti němu. Kolem 90. kilometru už jsem cítila únavu. Jela jsem sice schovaná, ale i tak jsem toho začínala mít dost. V Den Helderu jsme nakonec měli 106 km.

Zašli jsme si na oběd a pak na vlak zpátky do Amsterdamu. I s transferem k Centraal Station a zpět jsem měla doma konečných 117 km. Ještě jsem stihla otevřený obchod, kde jsem den před tím koupila tu nešťastnou pumpu. Zastavila jsem se tam také proto, abych doplnila zásobu duší pro sebe a pro souseda. Zmínila jsem svoje trable s hustilkou a pánové se drbali za ušima, že to je divné a ať ji přinesu. Pak přišel další kolega a jal se vysvětlovat jak na to. Vlastně s úlevou jsem zjistila, že páčku na pumpě musím polohovat jinak aby fungovala jako pojistka. Když jsem pak doma aplikovala jeho radu, fungovala bezvadně. Takže nakonec všechno parádní!