Lékárníci v české společnosti

Neodpovídají ani na jednu z následujících otázek:

Jaký význam má farmaceut v dnešní společnosti? 
Jak je vnímán?  
A co se změnilo od dob minulých?

Farmaceut, to není jenom lékárník. Veřejnost se ale nejčastěji setkává právě s lékárníky, a proto jsou tyto dva termíny pro většinu lidí synonymní.

„Co budeš dělat po škole? To budeš prodávat v lékárně?“ Ani nespočítám, kolikrát jsem ten dotaz už slyšela.

Je to škoda. Je škoda, že pacienti a veřejnost neví o lékárnících (a farmaceutech obecně) víc. Je všeobecně známo, že povolání lékaře je velmi záslužné, že se jedná o velmi vzdělané osoby, které museli odvést náročnou práci, aby se vypracovali tam, kde jsou. Že jejich povolání znamená velkou zodpovědnost. Fakt, že jsou na tom shodně i farmaceuti bohužel mnoho lidí nezná. Ke svému velkému zklamání jsem se dokonce setkala podivem, že k práci v lékárně je vyžadováno vysokoškolské vzdělání!

Pacienti, nemají-li lékárníka v rodině nebo v okruhu blízkých známých, nemají často ani potuchy o tom, s čím vším se musí lékárník denně potýkat. To není jenom „sáhnout za sebe a podat krabičku“. Dispenzace zahrnuje mnoho jednotlivých a intelektuálně dost náročných úkolů. Od rozluštění často nečitelného písma lékaře, přes kontrolu formální stránky receptu (Nechybí razítko?, Není recept starý?, Nehradí si pacient lék sám?) až po soustředění se na správnost léku, počet tablet, lékovou formu… V některých případech je třeba lék doobjednat, vydat na dělený recept…

A nakonec přichází vrchol z celého dispenzačního procesu: podání informací pacientovi alias, jak se mezi studenty FaF v Hradci vžilo: „Vlčkova trias“ – maximalizace účinku, minimalizace rizik, podpora compliance.  
Osobně musím přiznat, že po absolvovaném maratonu formálních záležitostí mi dělá potíže vyběhnout ještě na kopec konzultační činnosti. Přesto je to ta část práce, kterou mám nejraději a která mě skutečně naplňuje. Ta část práce, jež je v lékárníkově činnosti zcela zásadní. Ta část práce, při níž přijde do kontaktu s veřejností a konfrontuje se s pacientem.

Lékárníkovo jednání musí být, děj se co děj, ve shodě s etickým kodexem České lékárnické komory. Komunikace s pacientem musí vždy splňovat určité normy uvedené právě ve zmiňovaném kodexu.  
Na co ovšem kodex nepomýšlí (a nemějme mu to za zlé, protože ani pomýšlet nemůže – takové už kodexy bývají) jsou běžné denní starosti a komplikace, s nimiž se musí potýkat nejen lékárník ale i pacient. Komunikace mezi nimi pak občas podle toho vypadá.

Představme si následující situaci:

Pacient těsně před vchodem do lékárny zjistí, že zapomněl doma peněženku. Vrací se tedy domů, zapomenutou peněženku vezme a váží celou cestu do lékárny znovu. Celá situace ho podráždí a pacient tak vchází do lékárny na druhý pokus značně rozladěn.

Lékárník se celý den potýká s problémy kvůli neobjednanému zboží, je nevyspalý, protože předchozí den řešil až do noci nezaplacenou smlouvu na telefon.

Když se takové dvě duše setkají, nemůže z toho, bez jejich snahy se komunikačním potížím vyhnout, vzejít plodný a příjemný rozhovor. Velmi pravděpodobně dojde k situaci, kdy na sebe budou oba zúčastnění navztekaní, a to jenom proto, že okolnosti toho dne, případně předchozí noci je dostali do psychické nepohody.

Kodex velí, vždy se chovat k pacientovi mile, profesionálně. Od pacientů ale nic takového nevyžaduje. Jde o to, že celý problém nemá vlastně s jakýmsi konkrétním kodexem co dělat. Všichni, ať už se jedná o lékárníky, zedníky, prodavače, úředníky nebo podnikatele, by měli mít ve svém podvědomí zakódovaný svůj vlastní „kodex slušného chování“. Nic totiž není jenom bílé nebo černé a jak se říká každá mince má dvě strany. Komunikace v lékárně se neúčastní jenom lékárník, ale i pacient a musí být tedy v režii obou. Obě strany se musí snažit, aby rozhovor proběhl příjemně pro oba zúčastněné, aby si z něho nikdo neodnášel pocit, že ten druhý je „pěkně otravný blbec“.

Vím, zní to pokrytecky. Ne vždycky máme sílu (ať už v roli lékárníka nebo pacienta) zachovat profesionalitu. Snad každý z nás lékárníků má trochu toho másla na hlavě. Není to sice omluva, ani zlehčování situace, ale to máslo tam má i celá řada pacientů.

Nemyslím si snad, že lékárníci jsou nadlidé nebo že je třeba je vyvyšovat nad zbytek společnosti. Respekt si zaslouží každý člověk bez ohledu na své zaměstnání a vzdělání. Slušnost by měla patřit k základnímu lidskému vybavení.  
Každý se denně potýká se svými starostmi a nemá většinou čas ani energii na zabývání se starostmi ostatních. Má-li se ale (nejen) zdravotnictví v naší zemi ubírat tím správným směrem, není zapotřebí pouze jeho reformy v politickém slova smyslu, ale i reformy mezi pacienty a reformy jejich náhledu na zdravotnictví.  
Pokud si lidé nebudou umět vážit sebe samých navzájem, těžko se v tomto směru dočkáme nějakého pozitivního posunu.