Temné stránky makedonských autobusů

Dopoledne jsme si vyšly prohlédnout Samuelovu pevnost tyčící se nad městem. Odtud jsme se pak přesunuly na pláž a konečně se zchladily ve vlnách ohridského jezera. Odpoledne jsme ještě věnovaly poslední procházce a na trhu, který byl podstatně vkusnějsí než "Zelen bazar" ve Skopje, jsme si koupily něco málo makedonských pochutin. Během procházky mě pak zvláště zaujaly dvě věci: odpor Makedonců k Řekům a pak podstatně příjemnější kiwi strom.

Ve čtyři jsme byly zpátky v domku. Daly jsme si sprchu a pobalily těch pár věcí, co jsme si s sebou vezly. Jasmínin otec nás pak odvezl k autobusu.

Zpáteční cesta domů byla docela náročná. První komplikace se objevily při nastupování. Číslování sedaček bylo poněkud pochybné: z čísla 44 skočilo rovnou na 46. Já měla pochopitelně sedět na 45... Jiné slečně zase lístek ukazoval číslo 50, navzdory tomu, že poslední sedadlo v autobusu mělo hodnotu 49.

Nakonec jsme ale byly usazeny a mohly jsme vyrazit. Posadily mě rovnou za řidiče. Od zapnuté klimatizace tam byla taková zima, že jsem požádala svého spolusedícího, zda by byl ochoten půjčit mi své sako, co si držel na klíně. Ochotně svolil, za což jsem mu byla neskonale vděčná. Po zbytek jízdy do Skopje jsme vedli zajímavý rozhovor. Holky, které seděly na opačném konci autobusu, tedy u motoru, měly přesně opačný problém: celou cestu jim bylo horko :)