Wednesday Night Ride – jízda v háku nezbytností

Další středu jsem si už společný trénink nenechala ujít: padesátikilometrový okruh, velmi svižné tempo. Ten podvečer dorazilo 13 kluků a já. Trasu jsem naštěstí znala, takže i kdybych jim nemohla uviset, říkala jsem si, cestu domů najdu. Navíc byly celkem jasně stanovené "re-grouping points". Nemusela jsem se proto vůbec obávat, že bych si to domů musela dojet sama.

Prvních patnáct kilometrů bylo fantastických. Byla jsem příjemně překvapená, jak snadno se jede ve skupině: tachometr ukazoval 33 kmh a já se vezla skoro zadarmo. Zničehonic se ale tempo začalo zvyšovat. Ne zvolna, během chviličky. 35-38-40-43-45 … a pak už jsem jenom sledovala, jak mi skupina mizí v dáli. Nepropadala jsem panice. Koneckonců, tak nějak jsem si to představovala. Naštěstí jsem se chytla dvou kluků a vyvezla jsem se s nimi až našemu re-grouping bodu. Vydechnout, napít a hned odjezd.

Tentokrát uvisím co nejdál, hecovala jsem se. Bohužel, o moc dál mi to nedalo. V háku jsem se zvládla držet do nějakých 40 kmh, ale jak to šlo přes, rychle mi došly síly a kluci mi zase ujeli. Od druhého re-grouping místa se mnou ale jeden z nich zůstal vzadu a já jsem si tak mohla užít jízdu v háku průměrem 37 kmh. Ne že by to byla úplná sranda, ale hezky jsem se svezla. Cestou jsme sbírali další skupinové odpadlíky a všichni jsme se sešli kousek před městem.

Po ujištění, že kluci nebyli otrávení z toho čekání, (prý jsou na to zvyklí, když s nimi jedou holky :-)) jsem přislíbila účast na příštím středečním tréninku. Domů jsem dorazila v devět večer s vysokou hladinou endorfinů v krvi. Po večeři jsem padla do postele a usnula při lehkém škubání svalů dolních končetin.