Zelen bazar

Jak už to na bazarech bývá, výběr tam měli neskutečně pestrý. Leč koupit jsem z toho nechtěla vůbec nic. Z pohledu západního (nebo aspoň západnějšího...) Evropana to byl neskutečný humus. Na rovinu to tam smrdělo hůř než předešlého dne v ZOO. Do stánků nelítostně pralo slunce a pod plachtovinou se zvolna "opékalo" ovoce se zeleninou, po vystaveném masu se procházely mouchy a v kádích s olivami dováděl ostatní hmyz. Mimo stánky s jídlem se pak dalo sehnat vše: šroubkami počínaje, přes oblečení a koberce až po hračky a mycí prostředky.

Nakonec jsem přeci jenom přišla k jednomu zeleninovému stánku, abych si vybrala pár krásně červených rajčat. Když padla číslovka "dvě" a já vztyčila příslušný počet prstů, paní od stánku se jala ládovat do papírového sáčku jedno rajče za druhým. V šoku jsem ji pozorovala a snažila se jí vysvětlit, že jsem chtěla jenom dvě rajčata, nikoliv dvě kila rajčat (nevím, co bych s nimi dělala...) To byla pro změnu šokována ona a prohlásila, že mi jich dá aspoň kilo. Rezignovala jsem. Stejně jsem za ně zaplatila zcela směšných 20 denárů.

Večer, když slunce nepálilo přímo do ulic a ty jen vysílaly naakumulované teplo, jsem si šla dát pár chodeckých rovinek. V půl deváté jsem pak měla ve městě sraz s Bogdanem. Plánovali jsme jít tentokrát k němu domů a podívat se na nějaký film. Bogdan vybral "Wanted", což se ukázalo jako naprostá trefa vedle... Po jeho skončení mě galantně se svým kamarádem doprovodil až domů.

Hned na začátku pobytu mi Bogdan říkal, že Skopje je velmi bezpečné město. Pouze s některými Albánci jsou občas potíže a nevyplatí se být mezi nimi sám. Vztah k nim bych přirovnala k věčným dohadům mezi "Čechy a Romy".