Journeys of an Experimental Philosopher

Konečně jsme se podívaly za hranice města a užily si něco makedonské přírody.

Den ve znamení dobrého jídla.

Odpoledne patřilo průzkumům "zakázané" části.

Odpoledne jsem si vyšla do města. Chtěla jsem prozkoumat místní bazar a tajně jsem doufala, že bych si tam mohla pořídit něco ryze makedonského na památku.

Lékárna, do níž jsem měla docházet byla co by kamenem dohodil od "mého" apartmánu. Byla to celkem malá veřejná lékárna s jednou magistrou a jednou laborantkou.

V neděli jsem po předchozí náročné noci vstávala až v půl jedenácté (později odpoledne se Bogdan divil, proč tak brzy). Tanja odjížděla v poledne za rodiči a plánovala se vrátit až v úterý. Čekal mě tedy poněkud osamocený den.

V sobotu jsem si přispala a vstala až v půl desáté. S Tanjou jsme se společně nasnídaly a pak mě Tanja zahrnula informacemi o Makedonii, Skopje, lékárně a SEPu. Na kus papíru mi napsala cyrilici, a tak jsem se začala učit číst a psát. Makedonštině jsem při troše snahy dokázala i porozumět. S písmeny jsem měla daleko větší problém :)

Na autobusovém nádraží v Sofii jsem se měla setkat s Tanjou. Tanja byla oranizátorkou SEPu na farmaceutické fakultě ve Skopje. Sama se ten den vracela z výměnného pobytu v Barceloně a ze Sofie jsme tedy měly společnou cestu.

Tak dlouhou cestu autobusem jsem nikdy před tím neabsolvovala. Když jsem během léta sondovala mezi známými, zda mají podobnou zkušenost, všichni mě dopředu děsili, že to bude peklo. To mi zrovna nepřidávalo, a tak jsem se připravovala na nejhorší.

Do Makedonie jsem mohla buď letět nebo jet autobusem. Doma jsem si cestu prosadila tak trochu přes nelibost rodičů - hlavně tedy táty, a tak jsem si navíc ještě postavila hlavu, že si celý trip zařídím sama a to i finančně.