S překonáváním překážek se musí počítat

Dalším krokem v léčbě tedy bylo, ačkoli bych to jako farmaceut neměla vůbec říkat, střelit do toho antibiotika. Po telefonické konzultaci s lékařkou v Plzni jsme usoudily, že Biseptol bude ideální volbou. K tomu během dne inhalace Ventolinu, hodně pít atd.

Po pár dnech koňských dávek sulfonamidů mi ale můj stav přijde pořád stejný. Tj. nemocná se sice necítím, ale moje dýchání není čisté a cítím tlak na hrudníku.

Celá eskapáda mi během posledních tří dnů začala silně nahlodávat veškerý režim a moje hlava se ocitla v brutálním rozkladu. Vzhledem k tomu, že jsem po předcházejících devět let byla zvyklá odpoledne po škole/práci aspoň několik dní v týdnu trávit na tréninku, nedokázala jsem se smířit s tím, že si budu muset vymyslet náhradní program. Až jsem se sama divila, jak je to těžké.

• Toulky městem nepřicházely v úvahu. 
  
• Učení už vůbec ne. 
  
• Čtení čehokoliv nebo práce na počítači mi po osmi hodinách v práci nepřipadali nijak atraktivní. 
  
• Spát? Ale no tak!

Přišlo mi, že už to všechno trvá hrozně dlouho, a to se jednalo pouze o tři dny. Práce v laboratoři se mezitím ubíhá systémem pokus-omyl, vzhledem k tomu, že si s 90 % úkolů musím poradit sama a nikdo na mě nemá pořádně čas. Pod vlivem těchto událostí tedy začalo všechno vypadat zcela černě.

Ovšem představy, že zbytek pobytu strávím v temnotě nejenom doslovně (nojo, světla kvapem ubývá) ale i obrazně pojaté, jsem se docela zalekla. Takže...  Nevím, jak jsem to udělala, ale prostě jsem si zakázala jakékoliv negativní myšlenky a katastrofické scénáře... a ono to funguje. Doma i ve škole :)