
Dnešní den nesliboval až do páté hodiny odpolední žádný zajímavý zápis. Většinu pracovního dne jsem strávila v kanceláři vyhledáváním, tisknutím a čtením odborných článků a podkladů pro mou experimentální práci.
Mohu mluvit o úspěchu, když se mi podařilo vyzvednout si kartu k otevírání dveří na analytickém oddělení, a tak už nejsem odkázaná na náhodnou přítomnost lidí na chodbě, kteří mi po chvíli různých posunků chodili průběžně otevírat :)

Jak už naznačuje úvod, po opuštění školních prostor, přišly na řadu atraktivnější záležitosti. Konečně jsem se podívala za hranice kampusu a jela jsem se podívat metrem do města. A protože jsem atlet celým svým srdcem, první místo, které jsem si musela prohlédnout, byl famózní stockholmský atletický stadion. Byl postavený v roce 1912 (v tom roce se ve Stockholmu konaly LOH) a vypadá opravdu kouzelně. Trefila jsem se dokonce do času pořádání atletických závodů, a na fotkách jsou tak zachyceni i půlkaři v akci.
Nedaleko stadionu jsem si potom našla plavecký bazén, z čehož jsem měla ohromnou radost a domů (spíš "domů" - ještě jsem si tady úplně nezvykla...) jsem jela ve velmi dobré náladě. Večer už se odehrával podle podobného scénáře jako dva předchozí - hovory se spolubydlícími a pak trocha práce na pokoji.
Včera jsem se zapomněla zmínit o jednom zvyku, který se dodržuje - a teď nevím jestli ve Švédsku, Stockholmu nebo jenom tady na těch kolejích... Zkrátka každé úterý mezi devátou a desátou se odehrává něco, čemu se říká "screaming". Člověk v jednom pokoji začne křičet a postupně ve stylu mexické vlny se přidávají obyvatelé dalších pokojů. Po chvíli se tak celým areálem nese uširvoucí řev. Celá záležitost trvá asi deset minut a slouží k ventilaci emocí. Potvrzuji, že je to celkem dobrá ventilace :)
A ještě jedna poznámka nakonec. Všimla jsem si, že každý jednotlivý student tady by u nás působil jako totální exot. Viděla jsem tolik různých stylů oblékání, že se to ani nedá spočítat. Od velmi bizarních přes komické po odpudivé. Každý je svým způsobem originál a má svůj vlastní styl. Má to nesmírnou výhodu, že ať si na sebe vezmete cokoliv, nikdo se nad tím nebude pohoršovat. Rozhodně tu nepotkáte několik lidí v zelené bundě Horsefeathers (Tu tady mám jenom já :) (Marťas, to je poznámka hlavně pro Tebe.)
Líbil se Vám článek? Můžete jej sdílet: