Do Austrálie? Bez kola neletím! Aneb jak dostat kolo letadlem přes půl světa

Letenku jsem původně chtěla koupit jako každou jinou přes internet. Dva večery jsem strávila u internetu a snažila jsem se zvolit letenku s optimální kombinací ceny, délky letu a pohodlností transferu. K vyhledávání jsem používala SkyScanner. Začínajíce radostným zavýsknutím, že jsem konečně našla parádní let, končila bohužel většina vyhledávacích seancí zakletím, které ze mě samovolně vyletělo s nahlášením chyby, zvýšením ceny letenky během pěti minut nebo znemožněním vybrané lety propojit do jedné letenky. Navíc to kolo…

Chtěla jsem pochopitelně platit co nejméně, takže jsem googlila možnosti a požadavky na přepravu kola. Nakonec jsem se rozhodla nehledět na ego, které lehce utrpělo jistou dávkou nesamostatnosti a kontaktovala jsem známou trenéra, která mi v minulosti několikrát s vyhledáváním letenek pomohla. Jana byla pohotová a nesmírně ochotná: našla mi letenku, vyžádala přepravu kola a navíc odpovídala na všechny moje všetečné dotazy. A to prosím pěkně v čase vánočním! Patří jí rozhodně hlasité Díky!

Malý zádrhel to ale mělo: zatímco Singapore Airlines potvrdily kolo na úsecích Amsterdam-Singapore-Melbourne, pro poslední úsek Melbourne-Hobart, operovaný Virgin Airlines, společnost potvrzení ne a ne poslat. Nakonec jsem do VA zavolala a bylo mi ochotně vysvětleno, že obyčejně kolo nepotvrzují, že požadavek je vedený v systému a že to jim stačí. To celkem korespondovalo s názory cyklistických přátel, že málokdy přepravu kola leteckým společnostem hlásí dopředu. Po závěrečném telefonátu jsem tedy mohla letenku konečně zaplatit a na nějaký čas si vydechnout.

A pak ta druhá vlna – balení kola. Zeptala jsem se, koho jsem mohla na zkušenosti s "cyklo-létáním", zvláště svých australských přátel v Amsterdamu a Mr. Google. Nakonec jsem se po tisící a jedné konverzaci na téma letadlo a kolo rozhodla pro kartonovou krabici. Sehnat ji nebyl problém – vypomohl kamarád, který měl jednu doma; nedávno mu v ní přišlo kolo a protože je zhruba mojí výšky, nepochybovala jsem, že moje raketa se do krabice vejde taky.

Odlet plánovaný na čtvrtek ráno, kolo jsem tedy začala balit o víkendu s tím, že už celý týden nebo dva před tím jsem bombardovala Toma po Skype otázkami ohledně balení. Tom byl dokonce tak ochotný, že mi poslal pár šikovných pomůcek, díky nimž nakonec kolo letělo jako v bavlnce. Ale to bych předbíhala.

Čili v sobotu jsem začala důkladným umytím kola a s Tomem na Skype jsem ho celkem bez problému demontovala (kola dolů, kazetu obalit hadrem, sundat upínáky a nasadit ochranná plastová kolečka, šaltr taky odmontovat, zabalit do bublinkové folie a přilepit do zadní vidlice, zafixovat řetěz, sundat pedály, řidítka povolit, otočit dolů a berany zahnout pod rám, do přední i zadní vidlice přišla plastová rozpěrka, celý rám jsem nakonec obalila pěnovou fólií, sedlo ven a sedlovku obalit bublinkami.)

Pak přišlo vkládání do krabice. A šokující zjištění, že ta co mi tři týdny ležela pod postelí je moc malá! Trochu panika… Nicméně ještě ten den večer jsem po kontaktování přátel měla slíbené dvě nové kartonové krabice. V neděli jsem pak byla obě vyzvednout a nakonec jsem se rozhodla pro velikost 114x75x30 (cm). Hlavní předností byla šířka krabice, do níž jsem pohodlně dala rám a vedle obě kola v bublinkové fólii. (Pokus narvat totéž do užší krabice vedl k nervovému výlevu a sekvenci sprostých slov.)

Do krabice jsem nakonec přidala tretry, nářadí & náhradní duše, bidony atd., dresy a nějaké civilní oblečení zabalené do igelitky. Helmu jsem v krabici nenechávala, ale připnula jsem si ji k batůžku, který jsem si brala do letadla. Vedle krabice a toho batohu jsem měla malý kufřík, kam jsem dala zbytek věcí. Poslední věc k vyřešení byla jak se s tím vším dostat na letiště.

Několik původních domluv, včetně možné přepravy autem nakonec vypadly, a tak jsem se začala smiřovat s tím, že si zaplatím taxi (na Schiphol za cca 50 EUR). Nakonec jsem se ještě zkusila zeptat kolegy, což se vyplatilo. Ve čtvrtek ráno jsem tedy čekala nastoupená se zavazadly před domem a čekala nás kilometrová chůze s bagáží na vlak a jím 30 minut na Schiphol.

Po tom kiláku vláčení krabice nám přišlo, že je strašně těžká, takže jsem byla nervózní, jestli nejsem příliš přes váhový limit. Moje obavy ale byly rychle rozptýleny u přepážky Singapore Airlines. Krabice měla 18 kilo a malý kufřík necelých deset, takže jsem se vešla bez problémů. Odbavená jsem byla za 5 minut. Zbývalo přesunout krabici s kolem do prostoru pro odbavení nadměrných zavazadel. Tam seděl totálně znuděný chlapík, co si ode mě krabici vzal, třikrát u toho zívnul a po chvíli mého civění a čekání na to, co bude dál, mi oznámil, že to je všechno… A kvůli tomu tolik stresu? Jinak kolo i já jsme doletěly vcelku. Po 26 hodinách jsme vystupovaly vstříc tasmánským dobrodružstvím. …