Amsterdamský MIZUNO půlmaraton

Závodníků se celkem přihlásilo něco ke čtyřiceti tisícům. Na start půlmaratonu se jich postavilo necelých třináct tisíc. Nikdy předtím jsem se podobně masového závodu neúčastnila a z davu jsem měla dostatečný respekt. Organizačně byl ale závod zvládnutý na jedničku a problémy kvůli množství lidí nebyly nikde - při vyzvedávání startovního čísla, při odevzdávání batohu, při přesunu na start, během závodu ani v cíli - prostě všechno parádní.

Pro start jsem se rozhodla zhruba v polovině srpna. Po celkem solidně odběhaném období květen-červenec byl právě srpen běžecky poněkud slabší a září pak sportovně zcela nevyplněno kvůli pobytu v Japonsku. Ale jak se mezi profíky říká: forma se musí vyležet. Odpočinkové září mi nakonec celkem prospělo.

Od začátku října jsem se v Amsteru zase vrhla do tréninku a těsně před závodem jsem se cítila opravdu dobře. Za velký úspěch jsem považovala i to, že jsem zůstala zdravá snad jako jediný člověk v AMOLFu. (Kolegyně v kanceláři, co smrkala a kýchala v jednom kuse, po mých vyjádřených obavách o zachování mého zdraví lakonicky prohlásila: "No a co, tak v nejhorším případě budeš mít rýmu jako všichni tady." Zůstala jsem na ní koukat s otevřenou pusou a radši jsem to nechala bez komentáře... :-)

V neděli jsem jela na start vyloženě natěšená. Můj plán byl stlačit čas po hodinu čtyřicet a věřila jsem si, že to zaběhnu bez větších obtíží. Přesto jsem se v srpnu při přihlašování zapsala do skupiny 1:40 - 1:50. Chtěla jsem první desítku běžet volněji s pomalejší skupinou a druhou půlku si trochu osolit. Zpětně to považuji za chybu půlmaratonského začátečníka. Vyběhla jsem totiž pochopitelně dost svižně a prakticky celou trať jsem předbíhala lidi před sebou. První pětka byla celkem prodíračka a došlo i na pár žďuchanců.

Běželo se mi velmi lehce. Snažila jsem se být vždycky za někým schovaná, protože foukal docela silný vítr. Každý pátý kilometr jsem do sebe vpravila kalíšek sportovního drinku a povedlo se mi ukořistit i kus banánu. Na občerstvovacích stanicích jsem vždycky předběhla nejvíc lidí - málokdo se totiž uměl najíst a napít aniž by zpomalil... A taky v jakémkoliv lehkém stoupání to vždycky jaksi zamrzlo. (Táta mi ráno poslal SMSku s textem "Ukaž Holanďanům, jak běhají ti, co mají natrénováno v kopcích." To mě pobavilo. :-)

Do 17. kilometru jsem svištěla docela slušně - zhruba na čas 1:36. Poslední čtyři kilometry ale byly očistec - holt bylo znát, že nejdelší trať zaběhnutá toho roku na tréninku byla dlouhá 18 kilometrů. (I když někdy v červnu to byla i dvacka, ale na to si mé nohy už nějak nevzpomínaly.) Snažila jsem se v nastoleném tempu nepolevit s tím, že na rekonvalescenci budu mít celé odpoledne a večer, a že na trati nechám všechno. Přesto jsem na hodinkách při kontrole mezičasu sledovala zpomalení. Cílovou rovinku na amsterdamském olympijském stadionu jsem ve svých představách sprintovala. Realita ale byla taková, že jsem ji skoro doklusala a jen tak tak mě nechytly křeče.

V cíli jsem asi fakt nevypadala moc zdravě a po chvílí opírání se o kovové zábrany ke mně přišel někdo od záchranky a jal se mě zachraňovat. Ani jsem se nebránila. Zvlášť když jeho pomoc spočívala v podání ionťáku a igelitu na zabalení proti ofouknutí. Chvíli jsem si poseděla ve stanu a k odchodu mě přiměl až jiný dorazivší závodník, co se neskutečně klepal, jektal zubama a záchvatovitě ze sebe soukal, že je mu hrozná zima. Došlo mi, že pokud tam budu sedět ještě chvíli, tak dopadnu jako kolega. A tomu jsem chtěla za každou cenu zabránit. Volným klusem jsem si doběhla pro batoh a pak už hurá do sprch a domů.

Závod jsem si nekutečně užila. Výsledný čas byl nakonec 1:38, čili vešla jsem se pod sebou nastavenou hranici. Ale příště to bude lepší! :-) Zatím si dělám zálusk na půlmaraton v Egmondu 13. ledna. Běží se po pobřeží v písečných dunách a něco mi říká, že to bude další sportovní zážitek, na nějž se nezapomíná. :-)