Jak přestěhovat vědeckou laboratoř přes celou zemi a nezbláznit se z toho? Z Amsterdamu do Maastrichtu – z AMOLFu do M4I

Slunečné jarní odpoledne. Společně s kolegy čekám v AMOLFácké knihovně na začátek našeho týdenního skupinového brífinku. Ron, náš boss, má důležité oznámení:

"Přijal jsem nabídku vést nový mezinárodní institut molekulárního zobrazování."

Dramatická pauza.

"V Maastrichtu."

Ticho.

O čem to k čertu mluví?

"No, chtěli byste se možná na něco zeptat?"

No to bychom teda chtěli! "Znamená to, že se budeme muset všichni přestěhovat do Maastrichtu?" slyším se říkat jakoby zdálky.

Můj emocemi zmítaný mozek nedokáže vstřebat Ronovu odpověď. Jeho "Ano!" visí ve vzduchu a pomalu se dostává k mým nervovým zakončením.

"Co byste teď chtěli dělat? ptá se Ron. "Můžeme zrušit program mítinku a popovídat si o tom. Nebo se můžete odebrat do svých kanceláří a v klidu si poplakat."

Jo, to beru, poplakala bych si s chutí, napadá mě. Na ramenou mi sedí Ďáblík s Andělem a oba na mě pokřikují. Zatímco Anděl volá: Ty brďo Maastricht. To bude super na kolo! Ďáblík se ptá: Stěhovat se z Amsterdamu? Ani nápad! Ještě ne!

To se stalo v květnu 2014. Od té doby jsme já a zbytek hmotnostně spektrometrické skupiny v AMOLFu prošly různými fázemi. Nemohu mluvit za své kolegy, ale já jsem zakusila všechny faze kaskády "vypořádání se se smrtí" (i když s trochu modifikovaným pořadím):

1. Hněv (Několik hodin po mítinku.) 
2. Popření (Prakticky po zbytek jara a celé léto.) 
3. Vyjednávání (To zabralo podstatnou část podzimu.) 
4. Deprese (Se prolíná všemi obdobími... až do teď.) 
5. Přijetí (Nejsem si jistá, kdy se to stalo… nebo jestli. Ale jsme teď všichni už pár týdnů v Maastrichtu, tak někdy k tomu očividně dojít muselo.)

Ano, čtete správně: po mnoha měcících nejistoty ohledně data stěhování se všechno seběhlo velmi rychle na začátku roku. Prosinec patřil hledání nového domova na jihu Nízkých zemí. V lednu 2015 jsme pak přestěhovali celou laboratoř hmotnostní spektrometrie z Amsterdamu do Maastrichtu.

 
Celý přesun vnímá každý z nás. A každý z nás s ním vypořádává po svém. Já se ho snažím vnímat jako velkou životní lekci. (Asi chápete, že ke stěhování laboratoře přes celou zemi – byť malou – se jen tak nedostanete. Takže se snažím vzít z toho to nejlepší.) Zakouším mnoho nových "poprvé" což není nikdy na škodu, téměř vždycky je to ale ne zrovna pohodlné. Nejsem příliš nadšená z celé řady menších či větších nejistot. Zejména z těch, které nemůžu mít nijak pod kontrolou. Jak se ale říká, Co tě nezabije, to tě posílí. Navíc už teď vidím, že život a práce v Maastrichtu bude mít take spoustu výhod.

Tak třeba: už se nemůžu dočkat, až vezmu svojí raketu na dlouhé švihy místní vlnící se krajinou. Slavný Amstel Gold Race je každoročně pořádán defakto za rohem a na Cauberg si brzo budu moct vyjet každý týden. Limburg je ideální nizozemkou provincií pro opravdové milovníky silniční cyklistiky.

Co se týče práce, ta přinese postupně nové výzvy a možnosti. Nově založený institut M4I (Maastricht MultiModal Molecular Imaging Institute) je velmi ambiciózní projekt, který si klade za cíl stát se evropským centrem molekulárního zobrazování. Více klinického výzkumu, vice spoluprací, nové projekty… na to všechno se můžeme těšit. Nicméně nejdřív nás čeká dost organizační práce. Sbalená amsterdamská laboratoř se musí zase vybalit, pro věci najít místo, přístroje se musí znovu uvést do funkce. Do toho probíhá dostavba nových laboratoří a kanceláří patřících k Institutu. Bohužel jsem nepřišla na žádnou radu týkajicí se titulku článku. Občas mám pocit, že jsem se zbláznila. Dočista.

No a AMOLF? Věděli jste, že tento Institute byl založený ve čtyřicátých letech minulého století jako výzkumné centrum pro hmotnostní spektroskopii? Vědci v AMOLFu měli za úkol zkoumat izotopy uranu touto novou technikou. Minulý podzim měl AMOLF 60. narozeniny. Trochu zvláštní oslavit je ukončením výzkumu, který umožnil jeho vznik.