Rubrika: Cestování

V pátek byli všichni z Department of Analytical Chemistry pozvaní na Julbord - tradiční švédskou vánoční večeři. Vše mělo vypuknout už ve čtyři hodiny odpoledne. Přišlo mi to dost brzy na večeři, ale záhy jsem pochopila výhodu včasného stolování.

Dnes přijeli na Stockholms universitet přednášet někteří z letošních laureátů Nobelových cen. Slavnostní ceremoniál předávání cen se bude konat ve Švédské královské akademii již tento pátek.

Sobotní dopoledne mi díky poště fungující i o víkendu připravilo velké překvapení. Vlastně mi ho nepřipravila ani sobota ani pošta, ale Marge! Moje vynalézavá maminka, která se po hlavě vrhá do nových věcí a při vší práci a všech povinnostech si nikdy nenechá ujít příležitost jak potěšit svoje blízké :)

Nenechte se zmýlit názvem článku: o exkurzi po stockholmských památkách rozhodně nešlo. Jak už bývá v prvním patře Amanuensvägen č.p. 10 dobrým zvykem, sešli jsme se po dvou týdnech, abychom strávili příjemný večer ve společnosti vysoké gastronomie. (No, dobře tak... úplně to tomu pojmu neodpovídá, ale zní to takhle náramně vznešeně :) ). Třetí listopadovou středu měli přípravu večeře na starosti Matthieu a Bastien. A jak jména napovídají, jednalo se o večer ve francouzském stylu.

Minulý čtvrtek se přiřítila další návštěva. Tentokrát to stálo opravdu za to :) Marge s Marťou jsem vyzvedla kolem jedné hodiny na Central Station v centru Stockholmu, kam se zvládly samostatně dopravit z letiště. Zbytek cesty na Lappis - tedy na koleje - už jsem je doprovodila. Po obědě jsme vyrazily do města.

Život ve Stockholmu by se dal matematicky popsat jako sinusoida... střídají se sekvence dní euforie a krize prokládané běžnými dny. Po sobotě strávené venku na opravdu čerstvém vzduchu mě večer opustil hlas a začal se navracet až během pondělka. Ještě zním částečně nakřáple, ale už jsem aspoň slyšet a intenzita hlasu zůstává během řeči stejná namísto oscilace mezi pisklavými a hlubokými tóny.

Včera kolem osmé hodiny večer jsem si vyzvedla Ilonýš na peróně Arlanda Express letištního vláčku. Po příjezdu domů jsme si daly rychlé těstoviny a pak jsme si až do půlnoci vyměňovaly zážitky a informace z předchozího půlroku, kdy jsme se prakticky neviděly.

Pobyt dospěl do další předem očekávané fáze BDR. Běžná denní rutina. Poslední týden byl na zážitky turistického typu opravdu velmi chudý. Hmoťák byl v laborce volný, a tak, po zjištění, že si na všechno skutečně budu muset přijít sama, jsem se vrhla do práce.

Že krize přijde, to mi bylo jasné ještě dlouho před odjezdem. Vlastně mi přišlo divné, že všechno bylo tak dlouho v až naprosto divném dokonalém pořádku. Po dvou týdnech opatrného přístupu k mým stagnujícím průduškám, jsem na to zkusila jít z jiné strany. Po nedělní procházce jsem pozorovala mírné zlepšení, a tak jsem si řekla, že to opatrně rozběhám. V pondělí k večeru jsem si tedy byla připomenout běžecké trasy v okolních lesích. Při běhu vše v pořádku. Ale doma! Doma mi respirační systém dával najevo, že jsem se asi zbláznila. 

Dopoledne jsem se odhodlala k chodeckému tréninku. Vzhledem k tomu, že za poslední tří měsíce to bylo teprve druhé šmatlání, bylo to spíš mírné utrpení. Ale připravila jsem se na to psychicky obstojně, takže jsem ostrou bolest od kotníků po kolena včetně skousla celkem statečně.